World Dog Show Paris
Collette - V3
První prázdninový víkend
jsme zamířili na vrchol letošní výstavní sezóny na evropském kontinentě,
na Světovou výstavu v Paříži. Jelikož nás od Paříže dělí autem vzdálenost
1200km, vyrazili jsme už ve středu ráno. Středa byla vyhrazena na pohodovou
cestu, čtvrtek pak na návštěvu Paříže. Pátek byl pro nás výstavním
dnem a v sobotu ráno se frčelo domu.
Aby se nám lépe cestovalo a byla větší sranda, přibalili jsme s sebou i naši kamarádku Martinu Kučerovou s jejími
silkami. Ubytování jsme měli dopředu zabukované na okraji paříže, pár
kilometrů od výstaviště. Byl to takový malý hotýlek s pokojíky tak akorát
přesně na pár malých hafíků a tři lidi. Vybaveni náležitou porcí
potravin a pití, včetně tradičně cestovatelských řízků, jsme zaplnili
pokojík k prasknutí.
Čtvrtek se ukázal jako jediný den, kdy bylo trošku slušné počasí a dalo se něco podniknout.
Pobalili jsme psí osazenstvo a s plným vozem křepčících psíků vyrazili
do centra Paříže. Cestování autem je zde opravdu nezapomenutelným dobrodružstvím,
zvláště pak cesty v okolí centra města. Permanentní kolony nepřetržitě
pomalu jedoucích aut, spousty motorkářů šíleně se proplétajících mezi
auty a hlavně absence jakékoliv navigace mimo jinak jistě překrásný, ale nám
bohužel zcela neznámý, francouzský jazyk. I přes všechny tyto nástrahy se
nám podařilo zaparkovat téměř až u vchodové brány do zámku Versaille.
Psi do zámku samozřejmě nesmí, tak nám nezbylo, než celý areál obejít a
proniknout zezadu do nádherných zámeckých zahrad. Zde kupodivu nikomu psi
nevadili, dokonce nás s nimi snad jediný cizojazyčně mluvící francouz
nechal jezdit na pronajatém golfovém vozíku. Návštěva zámeckých zahrad
bylo opravdu nevšedním zážitkem.
V pátek to vše vypuklo. Očekávali
jsme nekončící fronty vozidel čekající na vjezd do výstaviště. O to víc
nás překvapilo, že jsme se dovnitř dostali skoro plynulou jízdou. Toto malé
první vítězství bylo vykoupenou dva a půl kilometru dlouhou pěší tůrou
okolo celého komplexu výstaviště až do naší haly. Pořadatelé jaksi
opomenuli u vjezdu filtrovat vozidla podle toho, kde osádky vystavují a plnili
parkoviště postupně. Jen málo šťastlivců stálo tam, kde potřebovalo.
Hala byla opravdu monstrózní a zcela nacpaná vystavovateli se psy. My jsme měli to štěstí, že náš kruh vyšel na okraj haly, kde
byla už jen restaurace a zbylo zde dostatek prostoru, do kterého se nakonec
sesedli skoro všichni vystavovatelé silek. Na řadu jsme nastupovali až v
odpoledních hodinách, dopoledne ve všech kruzích probíhaly národní výstavy.
Silky posuzoval rumunský rozhodčí Cristian Stefanescu. Sešla se zde nakonec
velice slušná konkurence 49-ti silek a ve všech kategoriích tak bylo na co
koukat.