World Dog Show Paris

Collette - V3

První prázdninový víkend jsme zamířili na vrchol letošní výstavní sezóny na evropském kontinentě, na Světovou výstavu v Paříži. Jelikož nás od Paříže dělí autem vzdálenost 1200km, vyrazili jsme už ve středu ráno. Středa byla vyhrazena na pohodovou cestu, čtvrtek pak na návštěvu Paříže. Pátek byl pro nás výstavním dnem a v sobotu ráno se frčelo domu.
Aby se nám lépe cestovalo a byla větší sranda, přibalili jsme s sebou i naši kamarádku Martinu Kučerovou s jejími silkami. Ubytování jsme měli dopředu zabukované na okraji paříže, pár  kilometrů od výstaviště. Byl to takový malý hotýlek s pokojíky tak akorát přesně na pár malých hafíků a tři lidi. Vybaveni náležitou porcí potravin a pití, včetně tradičně cestovatelských řízků, jsme zaplnili pokojík k prasknutí.
Čtvrtek se ukázal jako jediný den, kdy bylo trošku slušné počasí a dalo se něco podniknout. Pobalili jsme psí osazenstvo a s plným vozem křepčících psíků vyrazili do centra Paříže. Cestování autem je zde opravdu nezapomenutelným dobrodružstvím, zvláště pak cesty v okolí centra města. Permanentní kolony nepřetržitě pomalu jedoucích aut, spousty motorkářů šíleně se proplétajících mezi auty a hlavně absence jakékoliv navigace mimo jinak jistě překrásný, ale nám bohužel zcela neznámý, francouzský jazyk. I přes všechny tyto nástrahy se nám podařilo zaparkovat téměř až u vchodové brány do zámku Versaille. Psi do zámku samozřejmě nesmí, tak nám nezbylo, než celý areál obejít a proniknout zezadu do nádherných zámeckých zahrad. Zde kupodivu nikomu psi nevadili, dokonce nás s nimi snad jediný cizojazyčně mluvící francouz nechal jezdit na pronajatém golfovém vozíku. Návštěva zámeckých zahrad bylo opravdu nevšedním zážitkem.

V pátek to vše vypuklo. Očekávali jsme nekončící fronty vozidel čekající na vjezd do výstaviště. O to víc nás překvapilo, že jsme se dovnitř dostali skoro plynulou jízdou. Toto malé první vítězství bylo vykoupenou  dva a půl kilometru dlouhou pěší tůrou okolo celého komplexu výstaviště až do naší haly. Pořadatelé jaksi opomenuli u vjezdu filtrovat vozidla podle toho, kde osádky vystavují a plnili parkoviště postupně. Jen málo šťastlivců stálo tam, kde potřebovalo.
Hala byla opravdu monstrózní a zcela nacpaná vystavovateli se psy. My jsme měli to štěstí, že náš kruh vyšel na okraj haly, kde byla už jen restaurace a zbylo zde dostatek prostoru, do kterého se nakonec sesedli skoro všichni vystavovatelé silek. Na řadu jsme nastupovali až v odpoledních hodinách, dopoledne ve všech kruzích probíhaly národní výstavy. Silky posuzoval rumunský rozhodčí Cristian Stefanescu. Sešla se zde nakonec velice slušná konkurence 49-ti silek a ve všech kategoriích tak bylo na co koukat.